Dějiny kávy začínají nedaleko Rajské zahrady, nejstarší stopy vedou do Etiopie, habešské vysočiny a do Keni. O objevení „černého zlata“ vypovídají četné legendy. Děj nejznámější a nejstarší z nich se odehrává v 9. století v Orientu a vypráví o arabském pastevci jménem Kaldi. Kaldi pásl své kozy v horách Jemenu. Stádo vyháněl každý den vždy na jinou pastvinu. Jednoho dne se jeho kozy pásly na keřích obsypaných neznámými červenými plody a Kaldimu bylo nápadné, že pak skotačily a dováděly divočeji a déle než jindy.

Když se o této příhodě dověděl opat nedal­ekého kláštera, dal plody i celé keře sesbírat a uvařit z nich nápoj pro své řeholníky. A opravdu: u mnichů se po vypití tohoto nápoje dostavil podobný účinek, mohli najednou celé noci setrvávat na modli­tbách, aniž by je zmáhala únava. V krátké době si na nový nápoj zvykli a začali se jím zásobovat. Během období dešťů sušili větvičky keře plné plodů přímo nad otevřeným ohněm. Když jim jednou jedna z nich nepozo­rovaně spadla do ohně, bobule zuhel­natěly a okolím se začalo šířit nezvyklé aroma. Přilákáni zajímavou vůní posbírali mniši popra­skané boby z popele, rozemnuli je a z vzniklého prášku uvařili svůj oblíbený nápoj. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že chuť takto připra­veného nápoje je ještě mnohem lahodnější a jeho vital­i­zační účinek přitom zůstává zachován. Tajemství kávových zrn bylo odhaleno!

První staletí dějin kávy zůstávají nadále zahalena tajemstvím. Zmínky o kávě a jejím pěstování v teraso­vitých zahradách Jemenu se v histo­ri­ckých pramenech opět objevují až ve 14. století. Počátky pláno­vitého pěstování kávy nacházíme právě zde, v Jemenu. Do této oblasti přinesli kávu pravdě­po­dobně etiopští válečníci, kteří nesli červené kávové boby s sebou jako součást svého proviantu. Z přísta­vního města Adenu v jižním Jemenu se káva posléze dostala do Mekky, svatého města islámu.
Mekka byla již v této době důležitým centrem arabského světa – místem, které musí každý věřící muslim alespoň jednou v životě navštívit. Zde vznikly první kavárny, v nichž se poutníci ze všech koutů světa mohli seznámit s kávou a oblíbit si ji. V této oblasti má původ i název nového nápoje, „káva“, pochá­zející z arabsko-tureckého slova „kahve“ („omamný nápoj“).

Právě tento "omamný" účinek se v roce 1511 stal příčinou zákazu kávy ze strany mocných nábože­n­ských vládců, protože její účinek považovali za podobně škodlivý jako účinek alkoholu. Během krátké doby byly na jejich příkaz spáleny veškeré zásoby kávy a její prodej zakázán. Skutečným důvodem zákazu nebyl ovšem ani tak „omamný“ účinek kávy, jako spíše čím dál větší počet kaváren, obávaných jako líhně politi­ckého volno­my­š­l­e­n­kářství. Další šíření kávy to však už nemohlo zastavit. Mekka byla křižo­vatkou četných obcho­dních cest, a tak bylo jen otázkou času, kdy se zrnková káva začne prodávat i v dalších velkých městech té doby – v Káhiře, Damašku nebo Aleppu. Centrem obchodu s kávou se stalo vzkvé­tající obchodní jemenské přístavní město Mokka ležící na břehu Rudého moře. Název této někdejší kávové metropole se pak stal synonymem silné arabské kávy.

K zajištění světového monopolu zakázali vládci Jemenu vývoz kávovníku. Zemi směla opustit pouze pražená nebo vařená zrnka kávy, která se již k výsadbě nedala použít. Krádeže kávovníků se navíc přísně trestaly. Z tohoto důvodu se pak dlouho mimo Jemen v žádné jiné zemi káva nepěstovala.

Teprve v roce 1618 se jistému holan­dskému obcho­dníkovi podařilo několik vzácných kávových keřů ze země propa­šovat. Zakrátko nato se botanikům v tehdejší holandské kolonii Jávě (dnešní Indonézie) podařilo vypěstovat z prvních sazeniček opravdové kávovníky. Na provzdu­šněné lávové půdě a ve vlhkém podnebí ostrova se kávovníkům dařilo a vznikla tak první zámořská kávová plantáž na světě.

Ještě v tomtéž 17. století se první zrnková káva dostala díky obchodní spole­č­nosti East Indies do Evropy a rovněž ostatní koloniální mocnosti začaly ve svých zámoř­ských koloniích experi­me­n­tovat s pěsto­váním kávy: Britové na Jamajce a v Africe, Portu­galci v Brazílii, Francouzi na Antilách a ve Franco­uzské Guayaně. Přibližně ve stejné době dorazila káva i do Německa. Již v roce 1673 byla ve svobodném hanzovním městě Brémách otevřena první kavárna na německém území. O dva roky později otevřela své brány druhá německá kavárna v Hamburku a z těchto obou center námořního obchodu se nový nápoj rychle rozšířil do celého Německa.

Je-li řeč o kavárnách, napadne však člověka jako první Vídeň. Rozšíření kavárenské kultury v rakouské metropoli v dnes známém měřítku má však drama­tické histo­rické pozadí: v roce 1683 byla Vídeň obléhána Turky a zachráněna nakonec jen díky jednomu ze svých občanů převl­e­čenému za Turka. Statečný muž proklouzl v přestrojení tureckým obležením a přivolal pomoc Lotri­n­ských, s jejichž podporou se Vídeňanům nakonec podařilo zahnat Turky na útěk. V panice zůstalo na místě na 500 pytlů zelených kávových bobů. Tak se dostala káva do Vídně.
Hořká turecká káva moka však zpočátku Vídeňanům příliš nechu­tnala. Nápadití majitelé kaváren však nový nápoj záhy vylepšili šlehačkou a medem a pojme­novali novinku "Wiener Melange", tedy „vídeňská káva“. Když pak Vídeňané ke své kávě začali podávat i drobné cukrářské výrobky, měly kavárny defini­tivně vyhráno. Podle vyprávění nezůstala svodů sladkostí ke kávě ušetřena ani císařovna Alžběta zvaná Sissi – a nejen ona… Vídeňská kultura pití kávy a kaváren je dodnes ve světovém měřítku jedinečná.

Rozkvět kavárenské kultury se nezastavil ani před hranicemi Německa. Přátelská posezení se odehrávala čím dál častěji u kávy a zákusků. V kavárnách se často konaly i malé veřejné koncerty známých umělců. Jedním z nich byl i Johann Sebastian Bach. Jeho slavná Kávová kantáta byla uvedena v roce 1732 právě v kavárně.

Poměr pruského státu k oblíbeným plodům kávovníku byl podobně přísný jako vztah jemen­ských vládců o několik staletí předtím: na dovoz a pražení kávových bobů měl monopol stát. Překonání celních hranic nebylo pro pašeráky jedno­duché a používali proto někdy opravdu kuriózní triky. Tak například je znám případ, kdy káva byla přes hranice dopravena v rakvi, v níž podle tvrzení „truchl­ících pozůstalých“ byla uložena příbuzná, zesnulá na malomo­ce­nství. Ze strachu před smrtící chorobou zachovali celníci uctivou vzdál­enost a převoz rakve s údajně 1,5 až 2 metri­ckými centy kávy bez okolků povolili.

V průběhu 18. a 19. století koloniální mocnosti své kávovníkové plantáže v Africe a Jižní Americe neustále rozši­řovaly. Dnes se mezi 23. severní a 25. jižní rovno­běžkou rozpro­stírá kolem celé zeměkoule takzvaný kávový pás a káva se po ropě stala druhým největším světovým obchodním artiklem. Kostarika, Brazílie, Kolumbie, Mexiko, Indonézie a Keňa představují jen malý výběr z celkového počtu asi 50 zemí vyváže­jících kávu. Celkový světový roční objem sklizně činí asi 6 milionů tun surové kávy, z toho jde cca 5 milionů tun na vývoz. Asi pro 100 milionů lidí je pěstování a zpracování kávy přímo či nepřímo obživou.

Historie kávy je historií úspěchu. Vine se jako červená nit dějinami světa a je ukázkou toho, jaké námahy a jakých obětí je člověk na cestě za tímto povzbu­zu­jícím nápojem schopen. V době inflace v Německu dvacátých let se cena za libru zrnkové kávy vyšplhala až na částku tří miliard marek. Za druhé světové války ochromila celní omezení trh s kávou dokonce úplně. Možná však, že právě tato léta odříkání přispěla nakonec k tomu, že káva je dodnes symbolem svobody a ničím nezka­l­eného požitku.